Všechna sláva, polní tráva

Takže dobrý večer,

taky vás někdy na sobě samých překvapí, jak vás dovede nas*at internet, počítač, tiskárna a vůbec všechna tahle technika? Jak u těch věcí, co vůbec nefungují tak, jak mají stojíte, chytáte se za hlavu a dáváte jim různá jména a ony blikají a dělají divné zvuky - nebo naopak neblikají vůbec a nevydají ani hlásku, protože jste je prostě odrovnali navždy? Mě to teda vždycky  rozruší - jak jsem na těch věcech v závislá a jak když nefungují mě to rozhodí tak, že z fleku dovedu vymyslet nová a ještě rafinovanější vulgární slova. Nutno ale říct, že mě to někdy i rozesměje. Třeba když si čtu na stránkách fírmy co nám poskytuje připojení k internetu, jak že je ten jejich produkt "vysokorychlostní". Sedím tady na židli, sleduju tu polovinu načtené stránky a smíchy se nad tím popadám za břicho. Po poslední bouřce, když jsem do oné firmy volala, jestli by po 12ti hodinách mohli ten net rozjet, se mě pohoršeně ptali, jestli si uvědomuji, jak delikátní situace vznikne, když vyhoří úderem blesku kabel. O delikátnosti této situace jsem toho mnoho nevěděla, nicméně jsem se jich zeptala, jestli jsou si vědomi toho, že v momentu kdy z nebe spadne víc jak osm kapek deště, tak náš internet usne a dělá tajemnýho. Samozřejmě! to pak celé ztroskotalo na tom, že ten člověk na mě začal používat nějaké terminusy technikusy, kterým nerozumím, protože jsem normální - a já tím pádem teďka se už dostanu k jádru pudla - vydržte! No, takže...jsem chtěla jenom říct, že tahle stránka se mi konečně po dlouhé době načetla a já se rozhodla, že této nebývalé příležitosti musím využít a napsat sem něco, co vám všem tady změní život. Taky jsem chtěla podotknout, že mě to úplně nabudilo, jak jsem si teďka tady ulevovala na svůj vysokopomalostní internet - takový zážeh kverulantství, mi to normálně naplavilo endorfiny! No nic - samozřejmě jsem vám trošku lhala, nezmění vám to život, ale zkrátí o nějakou tu minutu čtením - to nasere co?:)

Přejděme k věci - a vůbec, co bych si nestěžovala! Jo! Podívejte se. Dorka a její komix. Myslela jsem si, že konečně moje lokální hvězda zaplane a budu slavná. Představte si ale následující situaci. Např. jste svědkem požáru seníku. Přijede televize a vy úplně rozrušení do kamery vyjadřujete svoje bezprostřední pocity očitého svědka ("Bylo to hrozný, plameny šlehaly osmnáct metrů vysoko, jsem v šoku - ta kamera jede,jo? No...hrůza, mně úplně buší srdce"). Vy, jakožto někdo, kdo se právě stal na pár vteřin slavným SAMOZŘEJMĚ obvoláte svoje známé a ti zase svoje známé a večer tihle všichni lidé sedí u televize, aby viděli váš výstup. Jenže!! a vy nevíte proč, neboť jste si jisti, že jste podali naprosto oslňující výkon - nikdo z těch lidí vás v televizi neuvidí, protože vás vystřihli!! Taková vostuda! Jak se teď před těma lidma budete moct ukázat?! Tím chci říct, že když jsem v La Fabrique jednou večer tvrdila přítomným, jak teďka se časy změní, protože budu slavná hvězda a budu se muset začít stýkat s úplně jiným typem lidí (rozumněj - krásní, bohatí a slavní tak jako já), tak jsem NETUŠILA, že k mému výstupu v komixu nakonec nedojde. Takže bych to chtěla teďka vzít celé zpátky a říct těm lidem, jestli by se mnou nemohli pořád ještě kamarádit. I když jsou obyčejní a nejsou slavní, tak já teďka budu potřebovat každého přítele, abych se přes tuhle neradostnou etapu svého virtuálního života dostala. Děkuji.

Nyní konec srandy. Budu teď nostalgická a vážná. Dívala jsem se tu na staré zápisy ve svém blogu. Jistě bych si dnes u kávy se Stephenem Kingem povzdechla nad tím, že když si to teď čtu zpátky, tak si říkám, že jsem to musela povětšinou psát v nějakém stupni deliria. To má každý spisovatel víte? Nikdy není se svou prací spokojen. Třeba taková Carrie Bradshaw? Nebo...ti ostatní spisovatelé, co jsou tak dobří, že se mi o nich tady nechce vůbec psát, protože ne že bych žárlila, to ne - ale to víte, teďka když mám za sebou to trauma s komixem, tak bych se neměla zbytečně stresovat.

Tak tedy bych chtěla říct, že jedna věc mě tam, v těch mých starých historiích zaujala - ta moje láska k Second Life. Já totiž měla ten svět fakt ráda. Všechno bylo nové a "vzrušující" - VŠICHNI byli vzrušující a fascinující a já si říkala, že bych v RL určitě takové lidi nikdy nepotkala. To je ovšem logické - už se vidím jak stojím v Praze v metru a snažím se navázat konverzaci s procházejícími lidmi - protože každý z těch lidí, kdyby byl v SL by pro mě určitě měl nějaký druh toho kouzla, které nás na začátku všechny tak nějak dostane. Podle mě, i když samozřejmě jsou věci, co nás ani v SL nedovedou zaujmout i kdyby se stokrát chtělo, je SL z poměrné části takové jaké bychom si přáli aby v ideálním případě bylo. Bavíme se s lidmi, co pro nás nejsou zajímaví, mají úplně debilní názory a i když si říkáme, že v RL bychom s nimi nepromluvili ani slovo, tak v SL s nimi jen tak meleme hovadiny aby řeč nestála. Navíc lidé, kteří jsou v SL omezeni limity pouze a jenom svojí kultury a jazyka a nikam jinam nechodí, protože neumí jazyk nebo jsou prostě líní, tak se neustále potkávají s těmi samými lidmi. Stereotyp, pořád to samé, každý den. Prostě si to unylé RL, které MOŽNÁ mají, přenesou do SL a jedou si to stereo. No každopádně - byla to fakt láska, nebo nějaký takový cit, který jsem k SL měla. Teď je to zvyk a jistě to tak mají mnozí. Vezměte si, kolik hodin každý z nás průměrně stráví in-world postáváním a postupným unuděním se k rozhodnutí jít konečně offline. Jistě, jsou lidé, co vyrábějí a budují a prospívají ostatním - ti se nejspíš nudit nestíhají. Tehdy....dřív, jsme měli v zadku ocasy a na hlavě uši a kdo neměl baggy kalhoty tak jakoby nebyl. Chodilo se na starý (dobrý) plážák a bylo narváno. Lidi, co už dneska v SL nevídáme tu byli pečení vaření a my jsme tu pořád zatímco oni..co? Asi kalí pro změnu na Facebooku nebo na jiné sociální síti a už je na SL nic neláká.

Ty časy mi upřímně chybí, ALE nechci je zpátky - tak jak je to teď je sice trošku stereotypní a už ne vzrušující a nové, ale asi je to tak správně. Je to součást vývoje. Když říkám, že je pro mě teď SL zvyk neznamená, že tím říkám, že to je špatně. Možná si člověk začne víc vážit těch momentů, které nepřicházejí často, ale když přijdou, tak si říká, že stálo za to být v tuhle chvíli a na tomhle místě online.

                           ==== Takže dobrou noc ===

Ještě počkat! Jednu věc jsem chtěla napsat na závěr. Znáte projekt TwoThreeSixFive? Jedná se o SL iniciativu inspirovanou RL projektem the3six5 (http://the3six5.posterous.com/) - s podtitulem 365 days, 365 points of view (365 dní, 365 úhlů pohledu). Každý den na tomhle blogu někdo napíše o svém dni (často si lidé na základě pořadníku vybírají den, o kterém vědí, že se bude dít něco pro jejich život zásadního). V SL se jedná o téměř identický projekt. 365 avatarů se podílí na jednoročním projektu sdílením zážitků z jednoho svého dne (http://twothreesixfive.wordpress.com/). Některé z příběhů jsou z pohledu nezaujatého pozrovatele celkem o ničem ("dnes jsem vstala, nakrmila psy a koupila si osmery nové virtuální boty") ale poměrná většina ze seznamu příběhů je zajímavá. Nejspíš fakt, že jsou tu lidé schovaní za svou virtuální postavičkou, nechává autory odhalovat ostatním svoje nejniternější pocity a bolesti, které se jim v životě staly (často se objevují výročí tragických RL událostí apod.) Ostatně je to známý fakt, že v Second Life jsou lidé (a vůbec obecně na internetu) ochotnější sdělovat o sobě důvěrné informace, které by v RL jen tak někomu neřekli. Každopádně proč o tomhle píšu. Za prvé proto, že je to další z několika málo impulsů k aktivizaci lidí, co do SL denně chodí a prostě a jednoduše se NĚCO děje. Za druhé tak přemýšlím, zda by se i v naší komunitě našel někdo, kdo by se na tomhle chtěl podílet (s projektem nemám nic společného - nespolupodílím se na jeho realizaci, takže žádná propagace apod.).

Vzhledem k tomu, že kdybych si text po sobě důkladněji přečetla možná bych jej celý smazala, tak přeskakuji kontrolu a tím pádem se omlouvám za možné překlepy. Mějte se hezky a třeba někdy v SL naskeanou)

Lenka Tiratzo