Společenský tlak a Skoroléto

 
/* Style Definitions */
table.MsoNormalTable
{mso-style-name:"Normální tabulka";
mso-tstyle-rowband-size:0;
mso-tstyle-colband-size:0;
mso-style-noshow:yes;
mso-style-parent:"";
mso-padding-alt:0cm 5.4pt 0cm 5.4pt;
mso-para-margin:0cm;
mso-para-margin-bottom:.0001pt;
mso-pagination:widow-orphan;
font-size:10.0pt;
font-family:"Times New Roman";
mso-ansi-language:#0400;
mso-fareast-language:#0400;
mso-bidi-language:#040Takže dobrý den,

pořád je jaro. V podstatě je už ale téměř léto. Po podzimu moje úplně nejmíň nejoblíbenější roční období. Nejspíš většina z vás patří k té třeskutě masochistické skupině lidí, kteří zbožňují pocit neustálého tělesného přehřátí, lepení se sama k sobě nebo k pracovní židli, nehybný vzduch a díky nemožnosti pohybovat se po městě nazí taky to úplně debilní nerovnoměrné opálení. Tím chci říct, že vám asi léto nevadí a nechápete jak ho někdo může nesnášet tak moc jako já. Pochopitelně bych byla ochotná ho nenávidět o něco méně kdybych nemusela devět hodin denně trávit v práci. Jsem totiž pořád ještě zhýčkaná předchozím způsobem svého života. Dvakrát do týdne škola, dvakrát do týdne práce na šest hodin. Vzhledem k minimálnímu smyslu pro zodpovědnost se mi ty dva dny školy často zkrátily na jeden či na žádný (což se ovšem vůbec neprojevilo na mých školních výsledcích, protože nejsem žádnej debža). Takže jsem mohla tyhle začínající horké skoroletní dny trávit pod slunečníky v kavárnách a trpělivě to teplo snášet.

Když v Real Life začne jaro, tak v Second Life začne být mrtvo. Nastane období RL radovánek – práce na zahradě (požaduju nějaký druh trestu pro všechny, co o víkendech svléknou těla do trenek a na zahradách sekají, bouchají, řežou, pálí a dělají jiné hlučné věci, které mě budí a obtěžují), grilovačky, diskotéky pod širým nebem, opalování…však to znáte. K počítači si je pak ochoten sednout jen málokdo (často donucen tím, že v SL musí odpovědět na notecardy od zákazníků, zabanovat úchyláky apod.). Do SL pak lidé zajdou když se setmí a nápor vedra alespoň na chvilku poleví. Ve virtuálních klubech to ovšem i tak přestane žít, neboť ti největší SL svůdníci se snaží svádět spoře oděné buchty v RL (protože jim nikdo neřekl, že kde nic není ani smrt nebere a procentuálně je pořád větší pravděpodobnost že si nabalí holku v SL spíše než v RL, a to i přesto, že některé holky v létě zažívají prudký pokles buněk mozkových následkem toho již zmíněného hnusného vedra).

Pro mě osobně je to učiněná tragédie. Mám totiž tu nesmírnou zášť vůči létu a cítím se psychicky ubíjena tlakem osob žijících v mém okolí, které mi říkají, že je venku hezky. Znáte ta skrytá poselství, která některá sdělení obsahují. Ta kuchyňská linka „by potřebovala“ umýt (ano, tím myslím, že máš hned teď vstát Lenko, a umýt kuchyňskou linku), to tílko je docela nepraktický na chození venku…mezi lidma (máš v něm moc velký prsa a já se nebudu celej den dívat jak tě očumujou), venku je hezky (běž mezi lidi a vrať se těhotná a se snubním prstenem). Nečiní mi potíže se vám svěřit, že mě baví si za teplého letního dne sednout k počítači, pustit si Second Life a přehlušit osoby hlasitě si povídající na naší zahradě nějakou kvalitní hudbou. Flákat se po virtuálu, dělat a říkat věci, které vám ostatním připadnou úplně na hlavu padlé a jen tak relaxovat. Někdy mám pocit, že je to pro mě jakási revolta. Vtip je v tom, že v SL netrávím zdaleka tolik času jako spousta jiných lidí a i přesto si často přijdu jako idiot, že teda nejsem venku protože…JE HEZKY! Domnívám se, že celkem velikou část věcí, které v životě děláme, jsou pouze výsledkem našeho pocitu viny za to, že se nechováme podle toho jak bychom nejspíš měli. Tolik lidí se jde radši o víkendu dvakrát za sebou do RL ožrat do němoty i když by často radši zůstali doma, v pyžamu a připíchlí v SL. Hrozně mi to připomíná dobu, kdy mi bylo 16 až nějakých 22 let. Situace, kdy bych o víkendu zůstala jeden večer doma mi přišla naprosto nemyslitelná, absurdní, tragédská…Dneska jsem totálně vyndaná z toho, že mám jít v sobotu znova pařit i přesto, že ještě pořád čůrám bílej rum z předchozí noci. Musím se namalovat, učesat, navonět a nechat se zasypávat lacinejma kecama od lidí, kteří by radši měli sedět v sobotu večer doma na prdeli a vůbec svoji ubohou hormonama sužovanou existenci nevytahovat na světlo boží. Důvod, proč takhle musím činit, je prostě a jednoduše společenský tlak. Jsem žena a proto bych zhruba do pěti let měla být vdaná. V ideálním případě již za roky tři, a taky do té doby stihnout otěhotnět. Než si ovšem budu ochotna někoho vzít, budu ho chtít celkem dlouhou dobu poznávat, řekněme….tři roky. Takže pokud dneska cestou z práce nepotkám toho pravýho, tak sem úplně v prdeli. Vůbec se na svůj věk necítím, popravdě řečeno se moje ochota uvědomit si, že stárnu zastavila někdy v době kdy mi bylo 20. Srdceryvně jsem tehdy oplakala fakt, že už mi nikdy nebude náct a že teď už budu jenom trpce počítat léta zbývající mi do třicítky. Doteď si pamatuju jedno rande, kdy se mě můj potencionální budoucí muž zeptal kolik že mi to vlastně je a já mu třesoucím se hlasem sdělila, že za 9 let třicet. Hrozně se tomu tlemil a vůbec mě psychicky nepodpořil. Pochopitelně si napravil reputaci když mě ujistil, že by mi víc než 18 nehádal (což jsem mu věřila, protože i dneska musím když si jdu kupovat cigarety chodit všude s občankou, aby mi je vůbec prodali), ale i tak…

Takže teda jsem pod tímhle neustálým společenským tlakem (podporovaným vzrůstajícím počtem kamarádek co se hromadně vdávají, těhotnějí a jezdí na dovolené do Chorvatska). Naštěstí jsme s osobou mému srdci nejbližší ♥ zkonstruovaly plán, který mi pomůže z tohoto bludného kruhu uniknout. Samozřejmě by se mohlo stát, že mi tento dokonalý plán překazí (tak jako všechny moje plány) nějaký nečekaný obrat, kdy by se mi úplnou náhodou mohlo stát, že se mi někdo začne líbit. Ovšem i na tuto variantu jsem připravena a jsem ochotna eliminovat veškeré snahy o sblížení na nejnižší nutnou míru (protože nedostatek sexu je věc hrozná a já se hrozným věcem snažím vyhýbat). Co to má společného se SL – podívejte se, tam je to úplně extrémní. V životě jsem si v Second Life partnera pro život nehledala, protože jak jsem se tuhle v Bohemce zmínila, 90% lidí in-world jsou psychicky labilní, vylízaní, intrikami a závistí prolezlí degeni. Co se týče konkrétně chlapů, tak jsou to často patologičtí lháři, kteří by vám dokázali sliby a slovy lásky a porozumění vypálit do mozku díru o velikosti mexickýho dolaru. Momentálně jsem co se SL týče ve stadiu virtuální transformace do feministické paranoidní mrchy. Připadá mi, že všichni lžou a podvádějí (což je pochopitelně dramatický, přehnaný a jsem si jista že pouze přechodný stav mysli). Taky mi připadá, že se všem v SL zbláznily hormony. Což ovšem není vůbec přehnané a už vůbec ne přechodné…jenom v létě se to nějak víc projevuje. Kromě toho mi nahrává i RL! Chlapi jsou fakt játra, právě jsem se vrátila z oběda a doteď si vybírám z výstřihu kousky trávy, které odlétly od sekačky jednomu z mých kolegů když nemohl jinak než zírat jak si zvesela poskakuju na typickou pondělní omáčku.

O deset minut déle po ne jedné, ale dvou!! cigaretách. Dobře, všichni chlapi nejsou degeni, někteří z nich (a to i v SL, nerada to ovšem přiznávám) jsou celkem milí a příjemní. Rozhodla jsem se, že pokud se mě někdo zeptá kolik mi je let, nechám je hádat a pak se rozhodnu zda je v tom nechám nebo ne (pokud si některý pitomec tipne, že je mi 28, tak mu rozbiju hlavu kamenem). Taky jsem se rozhodla, že začnu obnovovat svoje dlouho zašlé společenské kontakty. Uvědomila jsem si, že neodepsat týden na smsku je nejen nezdvořilé, ale taky nezodpovědné. Tuhle mi mrazka opět dokázala, že ona by byla v případě mého náhlého převratu v lesbičku popř. tajné operace na muže ve Švýcarsku, mou vyvolenou ženou. Ona totiž taky neodepisuje na smsky, na emaily taky ne, pochopitelně pokud jsou to naléhavosti typu ohrožení života, tak se odhodlá. Co ji ovšem irituje je to, když někdo neodpoví hned jí (teda kromě mě, protože mě žere a nemůže se na mě nikdy zlobit ♥). Miluju, když mohu s někým sdílet svoji společenskou nepřizpůsobivost.

Nicméně si odteď ordinuji odpovídat na smsky rychleji (dva až tři dny jsou maximum do kterého je budu moci ignorovat). Došlo mi totiž, že muži mají rádi zodpovědné ženy (které jim odepíšou HNED, že si pro ně ve tři ráno přijedou do hospody a ne za vlasy, ale za nohavici je odtáhnou domů). Muži taky mají rádi ženy, které vypadají pořád dobře a co si v restauraci nedávají salát, ale zdlábnou před nimi hambáč na posezení zatímco jakýmsi vědecky doposud nevysvětlitelným zázrakem nepřiberou ani deko. Taky se jim líbí, když má žena pořád dobrou náladu a není nevyzpytatelná (s politováním musím konstatovat, že spoustu chlapů zaměňuje PMS partnerky za debilitu svoji vlastní a snaží se tímto syndromem omluvit svoje pitomé kecy a činy). V podstatě se dá říct, že každý (heterosexuální) muž by vraždil pro ženu, která je nesmírně inteligentní, smyslná, vždy připravená na sex (i na ten ze strany 56 v Maximu, který se ani redaktoři sami neodvážili doposud vyzkoušet), ve volném čase chodí hrát paintball se třemi svými kamarádkami, které mají všechny dokonalá prsa (silikon už není v módě, takže radši přírodní, nemusí být velká, hlavně ať mají ideální tvar!) a taky se dokáže během pěti minut dostat na kloub všem dostupným cheatům k počítačovým hrám, které zatím nikdo na internetu nebyl schopen najít. Umí vařit, ale není tak pitomá, aby svému muži o víkendu vařila kuřecí směs s rýží a kus kusový salát. Chodí cvičit, nekouří a hezky voní. Je vtipná (dovede chlapa rozesmát tak, že se válí smíchy pod stolem a prosí o slitování) a dokáže setřít otravného číšníka třemi holými větami s takovým glancem, že má celá restaurace chuť vstát a zatleskat jako ve filmu. Když potřebuje vidět svoji matku, vždy jede ona za ní a nenutí svého muže, aby jí dělal doprovod. Na cestě zpátky od maminky mu přiveze pizzu, pivo a během fotbalového zápasu na něj nepromluví ani slovo a vůbec se neptá, co je proboha tak zajímavého na hře, kde se 22 chlapíků honí 90 minut za míčem a nesnaží se mu navrhnout, ať se nedívá a radši si zjistí výsledek zápasu na teletextu.

Musím říct, že se chlapům nedivím. Sama bych pro takovou holku vraždila, kdybych byla jedním…z nich. Nicméně fakt je ten, že taková buchta prostě neexistuje. Ani v RL ani v SL. Takže to je možná ten důvod, proč má moje známá z virtuálu každý týden jiného partnera v profilu. Nejspíš dříve či později každý z nich zjistil, že je nedokonalá. Nebo že je úplně stejná, jako všechny ostatní před ní. Nebo že je jí přes třicet a i když říká, že v Second Life nehledá nic vážného, tak mu nechala do schránky poslat katalog svatebních šatů…co kdyby náhodou.

Zajímalo by mě, jestli existuje nějaká univerzální hranice pro každého z nás, kdy si uvědomíme, že hledat dokonalost v tak nedokonalém tvoru, jako je člověk, je úplný nesmysl.

Zrovna jsem si uvědomila, že přece jenom mám na létě něco ráda. Dostává se mi takového neurčitého pocitu svobody. Drink po práci, na zahrádce restaurace s lidma který zbožňuju…a večer si sednout k počítači, zapnout Second Life a připadat si přitom úplně normálně. Prozkoumávat ten virtuální svět plný ztracených duší, které třeba nemůžou jít ven ani kdyby chtěly, šťastné, že mají někoho, kdo s nimi rád tráví čas i když je tisíce kilometrů vzdálený.

Přeju vám všem hezké skoroléto.

Lenka