Sarka - díl 6.

Marco se snaží zapomenout na Sarku spolu s Nadirah a její kamarádkou Darken v luxusním klubu pro společnice. Sarka ale mění své rozhodnutí z minula a zve ho na své oblíbené místo.
Přechozí díl najdete zde.

Virtuální díky snových postaviček bohužel nenaleznou vždycky svůj cíl, a tak ani k Marcovi nedorazily Jozephovy vděčné myšlenky. Byl zcela pohlcen vzniklou situací, jakkoli si uvědomoval svou neschopnost do ní bezprostředně zasahovat, beze zbytku ho vtáhla. Hleděl na svůj výtvor, na to přerostlé děcko, které ještě nedlouho předtím nutil vandrovat od čerta k ďáblu, jak tančí smyslné tango s tou úžasnou, kouzelnou bytostí. Na okamžik ho zabolel prst a měl dojem – ale možná se mu to vážně jen zdálo – že k němu už nějakou dobu doléhá zvuk nočního zvonku, který jeho mysl do téhle chvíle odmítala vnímat. Koutkem oka pohlédl na ukazatel času v pravém rohu obrazovky – 2:29. Ještě nikdy nebyl vzhůru tak dlouho, dokonce ani v časech, kdy mu duševní potíže působily nespavost.
Proseděl u počítače celý den a ani teď, uprostřed noci, se nedokázal odtrhnout od zářícího obrazu, od virtuální dvojice, tančící, vyměňující si něžné polibky. Očiměl v jednom ohni, hlava mu třeštila bolestí, nyní se však už za nic nestyděl. Od rána odpovídal své ženě jen krátkými,
jednoslabičnými slůvky, neměl chuť k jídlu a teď se nedokázal ani rozhodnout, zda jít do postele nebo ne.
Elviřino obvyklé volání se změnilo v mlhavou vzpomínku na vzdálené minulé dny, vzpomínku, kterou jeho mysl vlastně už ani přesně nezařadila na místo.

Pomalu a tiše, po špičkách, sestupovala Elvira dolů po terakotovém schodišti, stupínek za stupínkem, tvář staženou neklidem – docela jistě se na jejím výrazu podepsal i nedostatek spánku, hlavním důvodem však musely být starosti a narůstající zlá předtucha.

Pohlédla na manžela krčícího se nad počítačem, na jeho rozcuchané vlasy, bledé líce, neudržované strniště… Nedokázala na něj vyjet, zvýšit hlas, jak mívala ve zvyku, její sebedůvěra jako by se kamsi vytratila. V téhle chvíli se zdálo těžké vůbec promluvit – nechápala, proč z toho má takový strach, ženská intuice jí však už signalizovala nebezpečí a cosi jí napovídalo, že tentokrát to bude opravdu vážné. Když kráčela k Marcovi, cítila jakousi zvláštní úctu, po krátkém zaváhání mu položila dlaň na rameno, jeho reakce se už předem děsila.

Nezareagoval nijak, ani si jí nevšiml. Právě v tom okamžiku Jozeph něžně objímal Sarku, zdvíhal ji silnými pažemi do vzduchu a líbal a líbal a líbal a…

„Marco, co se děje?“ V hlase jí zazněla hašteřivá naléhavost, ale i strach. Strach z odpovědi.

„Nic, co by se mělo dít?“ odpověděl mechanicky, aniž by vzhlédl.

„Sleduješ, kolik je hodin? Ráno tě čeká studio…“

„Ovšem, ovšem. Do postele. Už jdu.“ Několik prostých slůvek, jasně prozrazujících nelibost z nečekaného vyrušení. Bylo to jen prázdné tělo choulící se před obrazovkou, co jí z nějzůstalo. Jeho duch byl tam, v tom pseudosvětě na druhé straně, na parketu obklopeném růžovými závěsy a rozechvělém tóny tahací harmoniky, v Jozephově urostlém těle. A především – byl tam s ní. Se Sarkou.

Zamrazilo ji v zádech, snad za to mohl jen chladný noční vzduch, možná i nevyspalost. Myslí jí prolétly všechny dlouhé roky společného života a v tu chvíli pochopila, že bitva, k níž se schyluje, nebude žádná procházka růžovým sadem. Na jedné straně ona spřibývajícími léty a ubývající vášní, s tělem, na němž se už začíná projevovat čas, na druhé straně sen, krásný sen z časů dospívání, jaký on možná nikdy ani nezažil.

Bez jediného dalšího slova se vrátila do ložnice.

Stíny a zvuky nočního domu jako by v sobě nesly cosi téměř magického – hodiny zasvěcené spánku, tak už to chodí, bývají mnohem bohatší na představy a všemožná mystéria. Marco z plných plic vdechoval tu atmosféru a naplno si užíval mystérium rozvášněných virtuálních polibků.

Nenáviděl Jozepha, ale nic naplat, potřeboval ho. Ten neživý mladík byl jeho paklíčem, jímž se dobýval do trezoru jiné, lepší reality, její těžké pancéřové dveře se před ním maličko pootevřely, jenže…

Jenže on chtěl daleko víc. Úloha režiséra tohohle představení mu nestačila, šíleně, zoufale si přál stát se hlavním protagonistou. Sám, osobně, ne přes nějakého hloupého prostředníka. On, Cyrano, je tím, kdo musí uplatnit nárok na srdce krásné Rossany, žádní pomocníci, jen on a nikdo jiný!

Znovu se vrátil k líbající se dvojici, na chvíli zdvihl ruku z myši, jako by se od toho výjevu chtěl odpojit. Tak si ji nech! blesklo mu hlavou. Užij si to, ty pitomej gigante, ale moje duše u toho nebude! A v tom jediném velkolepém okamžiku dlouho tušený plán konečně uzrál do jasné podoby.

Musí poznat osobu, jež stvořila Sarku, musí se setkat s jejím lidským protějškem, za temných nocí pokračujícím, tak jako on, v pěstování a rozvíjení snů.

Jak dlouho už jsi v SL? Nejlepší otázka k odvedení hovoru do osobní sféry. Oddělit se od postavy Jozepha, to je první krok na pouti za pravdou.

Asi šest měsíců, odpověděla neznámá mluvčí.

A co o tomhle světě soudíš? Pomalu, beze spěchu testoval její myšlenky.

Líbí se mi. Je to důležité, vědět, že pořád dokážeme snít. Tak, konečně první důležitá informace. To „pořád“, to nevypadá na někoho, kdo se teprve přehoupl přes dvacítku. A ta touha po snění a taky… Cožpak by dvacetiletá dívka potřebovala k životu uměle vytvářené sny?

Proč trávíš tolik času v Second Life?

A pročpak ty?

Je-li odpovědí na otázku další otázka, znamená to, že v té původní byla nějaká chyba. Marco ji honem přeformuloval: Cítíš se osamělá?

Kdo se necítí? Znovu otázka místo odpovědi, tentokrát se v ní však už skrývalo určité doznání. Bytost na opačném konci cítí potřebu něco si ujasnit, možná i napravit.

Nakonec to byla ona, kdo pokračoval v konverzaci: Pokud ti tenhle svět dokáže nabídnout pár šťastných chvilek, proč si jich neužít? Reálný život je tak obtížný…

Marco zůstal jako omráčený. Potřeba spánku se už začínala hlásit, ale ta slova, jejich sladká hořkost, naplnila jeho srdce dávno zapomenutou něhou. Na monitoru virtuální pár pokračoval v líbání a on cítil, jak se mu oči zalévají slzami.

Jak se jmenuješ? Myslím, jak se jmenuješ doopravdy?

Sarka – to milé slovanské jméno jí nakonec skutečně patřilo. Marcovi se z nějakého nevysvětlitelného důvodu najednou začala zdát zase o něco blíž.

A pak se mu na mysl znovu vetřela pochybnost, dozajista víc než oprávněná – co když je to muž? Anebo stará paní někde v pečovatelském domě? Všechno bylo možné, tohle je schůzka naslepo… Na odvrácené straně měsíce, jak s oblibou říkával.

Jak můžu vědět, že jsi opravdu žena?

Nijak. Nevíš o mně vůbec nic.

Znám aspoň tvoje jméno.

Mohla bych ti klidně lhát – nebo mohl.
Nenapadalo ho, jak v hovoru pokračovat. Seděl s prsty připravenými na klávesnici, tahle chvíle však byla příliš ožehavá, než aby byl schopen cokoli dalšího napsat. Byla to opět ona, mysteriózní bytost, kdo prolomil ticho.
Jakmile v okénku zahlédl Sarka is typing, vydal ze sebe dlouhý úlevný povzdech.

Mimochodem, jsem opravdu žena a jmenuji se Sarka.
Věříš mi?

Ještě jednou vydechl a bez dlouhého rozmýšlení napsal: Ano, věřím. Ve skutečnosti si tím sdělením bez jediného důkazu ani zdaleka tak jistý nebyl, potřeboval však něco, čeho by se mohl zachytit, aspoň tenkou větvičku, která by ho uchránila před pádem do propasti.

Avětvička se objevila, když si přečetl další zprávu:

Díky za důvěru. Říkám ti čistou pravdu.

Jako by ho s tou osobou začalo spojovat cosi dalšího, pouto, jež člověkmůže cítit k novorozeněti odrůstajícímu z plenek, tiše, nenápadně, bez cizí pomoci.
Pověz mi o sobě něco… o tom, jak vypadáš, o svém životě, cokoli, co chceš…

Žádné osobní otázky. Nechme, reálný život raději stranou, prosím. Znělo v tom mnohem víc než jen obyčejná prosba. Vnímal zatvrzelost na její straně, málem škemrala, aby se jí nemíchal do soukromí, a došlo mu, jak těžký úděl stvořitelé mají. Dvě postavičky nerušeně pokračovaly v líbání – a dva tvůrci sedí uprostřed noční prázdnoty, vyměňují si pohledy na život, skutečný život, v němž tango a taneční sálys růžovými závěsy nejsou ničím víc než branami do snů…

Snad se Sarce zdálo, že odsekla příliš příkře, a tak se zdvořilostí sobě vlastní dodala: Podívej se do očí mé avatarce a uvidíš ty moje.
Přiblížil obraz myší a zaměřil se na oči; zdály se nyní ještě krásnější, hluboké a temné, zvýrazněné líčidly, oči, jež dokáží přivést do varu. Oči, v nichž se lze utopit. A především, oči naprosto reálné.

Jozeph zdvihl Sarku, další z nekonečného řetězce polibků…

Jsi lehká jako pírko, napsal Marco, na okamžik se znovu ztotožnil se svým výtvorem.

Ve skutečném životě vážím 53 kilo. Jsem přesně tak štíhlá jako ona…Co je vlastně zač, když si nejdřív vymíní, aby se neptal na nic z jejího soukromí, jen aby kolem sebe vzápětí sama začala rozsévat semínka drobných náznaků? Zmatený, podvedený, pokoušel se zkrotit tisíce zcela protichůdných myšlenek.

Pohlédl na ukazatel času – čtyři a deset minut. Až na tu hodinu a silnou bolest v očích mu nic nepřipomínalo, že byse měl cítit unavený, měl chuť pokračovat v konverzaci třeba věčně.

Ve které části Čech žiješ?

Asi devadesát kilometrů od Prahy.

Oh, znám Prahu, je fantastická. Byl jsem tam před třemi lety, stále si pamatuji ta místa, Mala Strana, Stare Mesto, a ten úžasný Karlův most… Po architektonické stránce je to něco neopakovatelného.

To jsem ráda, že se ti tam líbilo. A co ženy, co si myslíš o českých ženách?

Ten dotaz zastihl Marca nepřipraveného – jako by něco tušila o jeho skryté vášni pro Slovanky… A proč ji to vlastně zajímá? Je za tím nějaký druh feministické pýchy anebo ho jen tak provokuje? Odpověděl, jak nejupřímněji dokázal: Obdivuji český šarm, váš hrdý půvab. Vždycky jsem žasl, jak vůbec mohou být Češky tak nádherné.

Povím ti, čím to je, přišla okamžitá reakce. Slovani jsou dobří ve své podstatě,přitažlivost slovanských žen je zkrátka odrazem jejich vnitřní krásy.

Jasná, nezpochybnitelná odpověď. Úžasné. Co je zač, že dokáže ve čtyři ráno, uprostřed noci bez konce tvořit myšlenky, jež nikdy nejsou banální, znovu a znovu na klávesách svého počítače dávat dohromady věty tolik naplněné nápady a vnitřním nábojem? Marcovi se nedostávalo slov. V záři reflektorů se pohybovala dvojice postav, virtuální pozadí téhle chvíle, muž a žena oddělení tisíci kilometrů, spojení jen tenkým vláknem mysteriózního dialogu. Znovu pocítil silné rozrušení v žaludku – ani ho nenapadlo pomýšlet na gastritidu. Ani ho nenapadlo pomýšlet na blížící se narozeniny.

Léta se rozběhla nazpátek, vrátila ho do okamžiků, kdy mu nebylo víc než patnáct, do časů dospívání,
prvních lásek. Ta vzdálená žena byla lékem na bolesti života, příliš silné bolesti, než aby si mohl dovolit lék odmítnout. A Marco neodmítl, začal ji milovat. Miloval ji, i když ji neznal. Zmocnilo se ho nutkání sdělit jí o sobě úplně všechno – rozhodl se však provést to na úrovni.

Víš, kdybys chtěla, mám toho taky hodně, co bych ti o sobě mohl říct. Jen hořel touhou ukázat jí své webové stránky, předvést svoje práce, fotografie, pozvat ji do svého života.

Och, vážně? Jak?

Zdálo se, že v ní vzbudil zájem. Zalichotilo mu to – ale přece jen, ať všechno ještě chvíli zůstane zahaleno rouškou tajemství. Jsem architekt, mé pravé jméno je Marco. Jen tolik ti prozradím. Schválně, zahrajeme si takovou hru – hádej, kdo jsem.

Měl chuť nechat toho, bez okolků jí prozradit křestní jméno i příjmení, adresu, datum narození, snad i číslo pojistky – jakési tajemné přikázání vyslané a podporované stíny zvolna se krátící noci si na něm však vynutilo tuhle malou hádankářkou prodlevu.

Jen s těmihle informacemi? To přece nemůžu zvládnout.

Dobřevěděl, že pokud zadá do vyhledávače „Marco“ a „architektura“, jeho stránka a další aktuální novinky o něm byměly být mezi výsledky. Nakonec jí však přece jen nabídl ještě další nezanedbatelný údaj: Ještě ti povím, že mou poslední prací byla renovace Mantovaniho kostela.

Tak, když přidá tohle, měla byto pro ni už být hračka.
A přesně o to mu šlo – nevyzradit úplně všechno, vyhnout se ale riziku, že se jí jeho jméno nepodaří nalézt.
Byl už takový, skrývání se mu nikdy příliš nezamlouvalo.

Těžký úkol. Uvidíme, ale nejsem si jistá, jestli se mi to podaří…Snaží se naléhat? Možná už o něm všechno zjistila. Anebo ho snad objeví během několika dalších minut. Nezáleželo mu na tom, takhle si to koneckonců přál. Chtěl, abyse o něm dozvěděla úplně všechno.

Jsem hodně zvědavá ženská…

Sebral všechnu kuráž. Já jsem taky zvědavý, i když jsem chlap… Napiš mi o sobě ještě
něco. Žiješ sama?

Žádné osobní otázky, prosím!

Už zase ta věta… Lepší bude nechat to raději být.

Jsem z Liberce. Tohle ti říct můžu.

Liberec… Tak odtamtud přicházejí slova, která teď vidí před sebou. V Liberci jedna žena právě nyní nad počítačem vzdoruje nočním hodinám, aby s ním mohla hovořit. Zasnil se, to bylo to nejmenší, co mohl v pět ráno po probdělé noci udělat.

Musím už jít. Zdálo se, že pro dnešek je Sarka definitivně rozhodnutá.

Marca potěšila myšlenka, že i ona, cizinka z Liberce, má podobné ponětí o čase, natolik podobné jeho vlastnímu, že si takřka ve stejné chvíli uvědomila, jak je pozdě… Ehm, pozdě? Lepší by snad bylo říct, že brzy.
OK, uvidím tě zítra?

Nevím jistě. Doufám…To už znamenalo slib.

Tak zítra nashledanou, má princezno.

Dobrou noc, můj rytíři.

Virtuální milenci se vymanili ze smyslného objetí, kráska na obrazovce zmizela jako duch s prvními paprsky úsvitu. Neznámá žena se jediným mrknutím oka vrátila do svého Liberce.

Marco vypnul přístroj, opatrně vstal z rudého křesla, očekával vlnu všech těch známých bolestí po celém těle… Nic. Všechno jelo jako nový, čerstvě naolejovaný vůz. Žádná otlačenina na prstu. Žádné mravenčení v levé noze. Cítil se skvěle. Dokonale. Měl by si jít konečně lehnout, i když mu na spánek zbývá už jen pár hodin. Ale nejdřív…

Nejdřív zeměpisnou encyklopedii a atlas světa, ještě honem najít jeden důležitý údaj. Zapátral v seznamu jmen. Libano, Libenge, Liberal… Tady – Liberec! Strana semdesát jedna. Posledními zbytky sil klížícího se zraku nalistoval určené místo, čtverec ohraničený písmeny H a malým d.

Zatraceně! Akorát na hranici mezi dvěma stránkami! Hledal a hledal, pozorně projížděl všechna ta cizí jména, dokonce i na samém okraji mapy jich bylo víc než dost. Snad by to na počítači mohl najít snáz, jenže v tuhle hodinu, po tom všem, už se mu do toho dvakrát nechtělo – a pak, je mu přece sladkých patnáct a žádné počítače ještě nejsou. Když potřebuje něco najít, musí si vystačit jen se slovníkem a atlasem… Jablonec, Bogatynia… No vida! Liberec. A hned vedle Giant Mountains, místním názvem Krkonoše… Zkusil si to pohořípředstavit, než zalistoval v Geografické encyklopedii. Liberec, Česká republika: větší město, kolem 100000 obyvatel, nalézá se v Sudetech, severní oblasti republiky, významné centrum textilního průmyslu. Až do konce 2. světové války bylo pod jménem Reichenberg součástí Německa.

Teď už ví docela dost, ale i tak bude zapotřebí vědomosti ještě rozšířit.

No nic, musí na kutě. Je pět dvacet čtyři, už za tři hodiny ho ve studiu čeká důležitá schůzka se zástupci firmy zajímající se o přestavbu Palazzo dei Giganti. Palác obrů a Giant Mountains, Hory obrů u Liberce – zajímavá náhoda…

Zelené terakotové schody bral po dvou, jako zamlada.
Natáhl se na postel, políbil Elviru, jak to dělal odjakživa, neuvažoval, zda je to polibek na dobrou noc nebo spíš na dobré ráno. Pak se usmál a pomalu zavřel oči.

Dobrodružství právě začíná…