Příběh v Second Life III.

Andy si uvědomil, že je v bytě absolutní ticho. Byt ve 13 patře byl naprosto izolován od rušné ulice, kdesi někde dole. Klaksony, nadávky řidičů, skřípot brzd a hlavně nepřestávající hluk motorů se k jeho uším nedostaly. Andy se sem přestěhoval teprve nedávno. Před tím bydlel v menším provinčním městě Bela-bela u rodičů, a bylo by tomu tak i dnes, kdyby se nepotkal se svým nynějším přítelem Walterem. Ten ho asi před dvěma měsíci přemluvil, aby se nastěhoval k němu, do asi 120 km vzdáleného Johannesburgu. Jeho život tím nabral zcela jiný směr. Ovlivnilo to i jeho pobyt v Second Life. Waltrovi se nelíbilo, že tráví čas u počítače, začali večer chodit mezi nové přátele, na ovládání jeho Denise, ve světě nul a jedniček, se Andymu nedostával čas. Nejdřív nechodil jen o víkendech, ale poslední týden se tam neobjevil vůbec. Dneska to musí v SL skončit. Po přihlášení se na monitoru začal pomalu objevovat jeho druhý život. Pokoj zaplnil zvuk samby..

Avatar Lachim radostně vstal z lehátka, „Denis už je tady“, řekl si potěšeně. Čekal tu na něj už přes půl hodiny. Denis, jeho učitel, jeho vzor. Kluk co ho provedl začátky v SL. Obdivoval ho, jeho chytrost, nápaditost, jeho vstřícnou a laskavou povahu. Denis, modrooký přítel, díky němuž se zdokonalil v angličtině. Denis jeho láska.
Objali se spolu.
„Zatančíme si?“, navrhnul Lachim. „Ne, dnes ne. Musím Ti něco říct“, začal opatrně Denis a odváděl svého přítele stranou od tančících avatarů. A pak velmi pomalu vylíčil současnou situaci Andyho. Když mluvil o Andym, říkal: „Já v reálném světě“, nebo jen krátce: “Já v RL“. Andy a Denis se zvláštně prolínali. Andy Denise oživil, dal mu svoje myšlenky a Denis mu na oplátku, v tomto virtuálním světě, dával svojí podobu a další vlastnosti, které v RL lidé nemají. Andy se pomocí Denise dostal tam, kam by se nikdy nepodíval, získal nové přátele, nové zážitky. Bylo to tak u všech avatarů a jejich protějšků v reálném světě, avatar a člověk z masa a kostí spolu byli ve zvláštní symbióze.   Na rozdíl od ostatních, však musí Andy svého avatara Denise navždy opustit.  Jeho reálný život mu nedovolil, zde dál zůstávat.

Bingo!! Dáše se povedlo přihlásit do SL. Na obrazovce stála nějaká postava a nehýbala se. Zkoušela s ní pohnout, popojít. Povedlo se. Začalo se jí to líbit. Jen všechno bylo pomalé, trhané. Chtěla jít, ale panáček stál, až pak se rychle rozběhl a udělal víc kroků najednou. Zkusila otočit kamerou, ale na obrazovce se objevily přesýpací hodiny. Trvalo to věčnost, než zmizely. Další pohyb kamery stranou a další přesýpací hodiny. Takhle to nejde. Tohle není nic na moje nervy, naštvaně vypnula klienta.
David si všiml její rozmrzelosti, „copak, nejde?“
„Ne“, odvětila suše.
„Všechno jde, jen malý děti se musí nosit“, prohodil David, „ukaž mi to.“
Dáša chtěla vybuchnout, ty jeho průpovídky jí už vadily čím dál tím víc, ale ovládla se. Poslušně pustila klienta a přihlásila Honzu.
„Jé, ty máš chlapa!“, smál se David.
„To mám jen na zkoušku“, vytáčela se, „spíš mi řekni, co s tím je, že to je trhaný“
„To je grafikou, asi to bude náročný na grafiku, ta Tvoje hra.“
„Ta Tvoje hra, ta Tvoje hra“, opakovala po něm, „můžeš mi říct, co ti na ní vadí? Ještě jsem to ani nezačala hrát a už se tomu posmíváš“.
Na chvíli se odmlčela.
„Dá se s tím něco dělat?“, nevzdávala to Dáša
„Dá“, řekl David a pustil jí k počítači, „koupit výkonnější grafiku, jen na ní teď nemáme peníze, musíme koupit nový obutí na auto.“
„A na just to budu hrát!“, řekla si pro sebe. Vedla Honzu po ostrově, kde měl jako začátečník absolvovat výuku ovládání a ostatních věcí, co má nováček v SL vědět. Zamrzalo jí to, obraz měla trhaný, dvakrát jí vypadlo spojení a musela se znovu přihlašovat. Po půlhodině to vzdala.

Avatar Petr byl na živu teprve 5 minut. Výuku, jak se v Second Life chovat, přeskočil, „stejně neumím anglicky a nerozumím tomu, řekl si, pak zadal do mapy „Bohemland“, tak jak mu někteří radili na webových stránkách o SL, a stisknul teleport. Ozvalo se zasvištění a on se objevil v nějakém kopci nebo skále. Byl zaklesnutý, nemohl se hýbat, ani dopředu, ani dozadu. Podíval se kamerou kolem. Jediné co viděl, byla zoologická zahrada, někde stranou dole. Prvním tvorem, jakého avatar Petr v SL viděl, byl slon.
„No fajn, jsem tady“, oddychl si. Zkusil se ještě jednou pohnout do stran, ale pořád nic, trčel na stejném místě.  
„Co teď?“
Po dalších bezvýsledných pokusech o vyproštění, se nováček Petr odhlásil.

Později večer uviděl David mezi dveřmi bohyni sexu. Rozcuchané vlasy, průhledná košilka šibalsky odhalujíc to, co má být zakryto. Dáša si chtěla hrát. Dáša se chtěla předvádět. Líbilo se jí, když na ni muži obdivně zírali. Líbilo se jí provokovat. Dovést to až na hranici, balancovat na ostří nože a pak se stáhnout. Občas to přepískla, ale těžkou hlavu si s tím nedělala, život šel dál. Davit byl její zázemí. Její jistota.

Byla půlnoc, končil 24 srpen, roku 2007.  Dáša byla už ve sprše, měla dobrou náladu. Před chvílí ji David slíbil, že zítra tu grafickou kartu koupí a namontuje.

anketa:
Výsledky v minulé anketě mne docela překvapily. Čekal jsem, že to bude vyrovnanější.

Dnešní volba by mohla děj víc ovlivnit (prosím pište do komentářů): 
A)   Lachim (Michal) se z rozchodu už nevzpamatuje, a do SL už nepřijde
B)   Lachim (Michal) svůj smutek překoná a v SLku zůstane

PS: dík za Vaše názory