Příběh v Second Life II.

Myslím, že anketa je jasná, tak tady je pokračování:

Prudký déšť usilovně bubnoval na přední sklo auta.  Stěrače běžely na plný výkon, ale sotva stačily odolávat náporu kapek. Mimo dosah stěračů tvořila poskakující voda potůčky, které jakoby proti zemské gravitaci stoupaly po skle vzhůru, aby pak, přece jen přemoženy přírodními zákony, stékaly dolů ke kapotě.
Michal to z místa vedle řidiče unaveně pozoroval. Vracel se z práce a kolega se nabídl, že ho sveze domů. V autě bylo ticho, řidič se plně věnoval řízení, a tak mohl Michal popustit uzdu svých myšlenek. Měl celkem náročnou práci – pracoval jako letecký dispečer, a tohle byly první okamžiky od rána, kdy se nemusel soustředit na realitu kolem sebe, kdy nemusel nést břímě odpovědnosti.
Podíval se skrz sklo na svět mimo vozidlo. Uplakané počasí podtrhovaly špinavé cákance bláta na okolních domech. Pár chodců, schovaných pod deštníky, se vyhýbalo kalužím na rozkopaném chodníku. Michal přivřel oči a štěrbinou mezi víčky znovu sledoval stoupající potůček na skle. Pomalu usínal.

V tu dobu byla Dáša ještě v zaměstnání. Měla odpolední. Nemohla se však dočkat konce pracovní doby. Těšila se domů. Včera si na internetu něco přečetla o „Druhém životě“, o světě second life, a dneska se chystala nainstalovat do počítače klienta na tuto „hru“. David sice měl zase ty svoje poznámky o hrách, co jsou k ničemu, a jen kradou čas, no ale tak ať, dokáže si prosadit svou, jako vždycky před tím. Tohle prostě musí zkusit. Už včera večer to věděla. Představovala si, jak chodí po novém neznámém světě, prohlíží si, jak to tam vypadá, poznává nové lidi. Jak je někým jiným. Její představy byly nejasné, mlhavé. Bylo to něco nového. Něco, co ještě nezkusila. Ano, těšila se na to, že bude někým jiným. Někým..

„Probuď se“, šťouchl řidič neomaleně loktem do Michala, „jsme za chvíli u Tebe“. Michal jen nerad pomalu otevíral oči. Zdál se mu sen. V jeho snu nebyl déšť, nebylo tam pošmourné počasí, nebyli tam zahalení chodci. Byla tam sluncem vyhřátá písečná pláž a tři krásní kluci, kteří se vlnili v rytmu samby na parketu pod azurovým nebem… Oči se mu zastavily na potůčku na skle. „Voda teče vzhůru“, pomyslel si, „a já budu mít večer lítat“, zasmál se skoro nahlas.  Když auto zastavilo před jeho domem, vystoupil z vozu v docela dobré náladě.
Večer si pustil Second Life, napsal svoje secondlifské jméno – Lachim Aword, a po načtení programu se přenesl na jeden ostrov v Tichomoří.

V úplně jiném městě, se zatím Dáša potýkala s vytvořením svého uživatelského účtu do Second Life.
Při výběru jména se z nabídnutých možností rozhodla pro příjmení Lloydes. Nad křestním jménem nepřemýšlela, to už si zvolila v práci. Její prsty na klávesnici vyťukaly jméno - Honza.

Anketa a opět dvě možnosti (vyjádřete se prosím v komentářích):

a) chci, aby se Dáša zaučila do života v SL na vstupním ostrově
b) chci, aby jako každý nedočkavý nůbík, skočila do SL rovnýma nohama 

 PS:
Další pokračování bude později, než tato část – jen náhodou se mi jí podařilo napsat dřív..
Děkuji za vaše názory :)