(Ne)Přátelé...

Zdravím :)

Včera jsem po dlouhé době mluvila s Darlou. Mojí (naší) milou, éterickou a postrádanou Darlou.Říkala, že už jsem dlouho sem nic na blog nenapsala, a víte, ona má tendenci mít často pravdu. Nedávno jsem už marně přemýšlela, čím bych mohla přispět. Jaké téma bych mohla rozebrat na kost a podívat se na něj hezky od začátku až do zničujícího konce. Teď, když jsem šla v té hajtře venku vykonat svoji rodinnou povinnost a vynést koš, mě napadlo, že bych vlastně mohla zase zavzpomínat. Před pár dny jsem se od lindenů dozvěděla, že už jsem v SL dva roky. Jaká to ironie osudu. Ještě dneska si jasně vzpomínám, jak jsem si plánovala, že to tady na víc jak dva měsíce nebude. Taky jsem si do RL sekce v profilu napsala jak se SL a RL nemíchá, jo, a jak teda žádný info kémo nebude. Jsem největší anonymka Lenka na světě a jestli mě někdo odsud potká v metru, tak to tady zrušim a už NIKDY sem nepřijdu. Hrozná mystérie. Doteď se nad tím musím nostalgicky usmívat, jak jsem byla naivní. Postupem času, jako taková velká sněhová koule, se na mě začali nabalovat lidé (obrazně řečeno). Všichni se chtěli mocně kamarádit a voicovat! Voice...další tabu. Neexistuje, že s někým půjdu na voice a budu mu něco říkat svým rýlovym hlasem. Za pár týdnů už jsem si z kuchyně u oběda povídala s ppperlou, Vendy a Camill. Všechno a všichni se začali měnit...vztahy, témata k řešení, SL a RL každodenní situace. Někteří odešli, někteří dělali, že odešli a přitom si vesele kalili dál na altech. Někteří se vrátili, aby se zase hned zdekovali s tím, že SL už není to co bývalo. Začali jsme se jinak oblékat, jinak mluvit a stýkat se s jinými lidmi, abychom nakonec zjistili, že ty cesty se zase stejně vrátí k nám. Second Life je obrovský a zároveň hrozně malý, a jak říkala Bardotka, stejně se všichni sejdeme v jedné posteli. Já teda ne, já už něco mám.

Změna nastala i pro mě v momentě, kdy jsem se z české komunity začínala jemně infiltrovat do té zahraniční, tím, že jsem začala pracovat v jednom, dneska celkem známém, house clubu. Teď se tady hrozně gebim, protože mě rozesmál můj obrat "začala jsem pracovat". No nic. Rozdíly v téhle komunitě, a té české, byly a pořád jsou,  značné. Co mě nejen v SL are i v RL irituje je pocit neustálé, na sílu hnané změny. Pokud to budu chtít demonstrovat, udělám to na tolik oblíbeném SL partnerství. Mám v SL jednoho známého, hroznej Evžen lovec žen. Jeho kolonka na partnera v profilu zažívá takovej luft, že někdy, když jsem mimo SL na dobu delší než týden, nestačím počítat ty změny a pracovat na svojí "Evžen statistice úmrtnosti SL partnerek". Každá, která má tu čest se do jeho profilu dostat, je hrozně ceksi, zábavná a úplně jiná než všechny ostatní před ní. Potom, co je z profilu odejita, je to největší bitch v SL (to je ten dramatičtější případ) nebo dostála transformace z partnerky na nejlepší kémošku, asistentku při hledání nové oběti.

Jasně, koho tohle zajímá, že jo. Tiratzka přemýšlí o věcech, co jsou asi tak stejně důležité jako to...co...mě zrovna teď nenapadá, protože na to beztak nějaký dostatečně vtipný příměr neexistuje. Každopádně tím chci říct, že i když jsem obklopena lidmi, co mění partnery jako ponožky, tak na druhé straně mám ty, co jednoduše zůstávají. Zůstávají stejní ve svém chování, názorech, přístupu k životu a vůbec celkovém pohledu na svět. To je věc, které si vážím. Taková je třeba právě Darla. Do SL už moc nechodí, protože jednoduše nemůže, ale když se po dlouhé době vrátí, tak ve mě vyvolává stejné, milé, pocity jak když jsem ji vídala v SL téměř denně. Taková je mrazka. Mrazka to je vůbec moje srdeční záležitost. Tím se dostávám k dalšímu aspektu SL a toho, co mě v něm mrská. Ta neustálá potřeba se vykecávat, plácat se v IMkách a mluvit o ničem. Takové instantní blablabla. Kdo mě dobře zná ví, že co mě dokáže vytočit je (pokud to není důležité, tak, jak všichni slovo důležité chápeme), když se lognu do SL a už mi tam blikají IMka. Jak se máš, co děláš, bla bla bla bla bla bla (tohle si čtěte tak, aby to melodicky sedělo do písničky Skákal pes jo?). Mrazka tohle nedělá..nikdo, z těch dobrých, mnou zbožňovaných přátel (jako třeba Verunka, Eman nebo Toto - dál už nebudu jmenovat, z obavy, že někoho zapomenu) tohle nedělá. Nemají potřebu zaplácávat mi historii kravinama. A pokud to udělají, tak jsou pro mě transparentní, rozumím jim, dovedu se na ně naladit, protože se nemění ze dne na den, a nejsou k sobě ani ke mně neupřímní. Díky za to:)

Co je zvláštní, je taky způsob, jakým se cesty nás všech v SL propojují. Už jsem to naťukla na začátku. V podstatě se po pár dnech prozkoumávání např. právě SL house clubů dozvíte, že všichni znají všechny. Kdo s kým někdy něco měl už tak jasné není, protože někteří si to už sami nepamatují. Na to mají takoví mistři Evženové v profilech onu magickou záložku My notes, kam si píší údaje o vás. Např. Eva, věk 25, bydlí v Madridu, pořád mluví o psech, neptat se na jejího psa Marvina <-- citlivé téma. Byli jsme spolu dvakrát na virtuálním obědě, po třetí už mi dala. Nebrat. Nebudu vám lhát, o některých mám taky pár poznámek, hlavně teda ten věk a bydliště, protože nemám ráda, když má ze mě někdo pocit, že ho neposlouchám. V SL je to celkem snadné, neposlouchat. Oddělovat zrna od plev je přílišná ztráta času a náročný to úkol.

A konečně - drama. Rozkliknete-li si náhodně pár profilů, je více než pravděpodobné, že narazíte na formulku No drama/I hate drama/ Drama free zone/Take your drama and put it in your...a tak dále. Když pominu, že je to značně neoriginální, taky to celkem dotváří mou v poslední době neustále potvrzovanou teorii. Do SL se někdy uchylují lidé, kteří mají potřebu vyvolávat konflikty. V momentě, kdy je všechno v pořádku, nikdo se s nikým nehádá...tak prostě něco není v pořádku. Je narušena rovnováha a někdo musí přijít a dát tomu trošku té akce. Moje známá ze SL říká: "Second Lifes makes people go insane, literally" neboli SL dělá z lidí doslova šílence. Někdy mi to tak připadá. Ostatně já jsem taky byla celkem normální, než jsem do SL začla chodit:) Někdo (stejně jako teď já) má prostě potřebu pořád něco nebo někoho řešit. Hrozná paranoia. Vezměte si ale, kdyby si od zítřka každý začal hledět svého...to by byl hukot. Zase by se tím asi narušila rovnováha, hele já nevím. Já už asi opět ztrácím nit. Nicméně tím chci říct, jak mě ona zahraniční komunita baví a zároveň nesmírně unavuje. A jak mě hlavně ovlivňuje. Jak se vždycky, když přijdu na plážák musím duševně trošku přepnout a naladit se na tu (možná tomu nebudete věřit) klidnější, českou vlnu.

2 roky. Mám pocit, že znám víc lidí, než ke svojí SL existenci potřebuju a zároveň vím, že by stačilo odejít na měsíc a nepřipojovat se a pak bych skutečně poznala, kdo to se mnou myslí dobře a kdo ne:) Kdo je permanentní...jakkoliv divně tohle slovo zní. Stejnost je pitomá, co se týče vzhledu a stereotypů, ale stejnost v životním postoji je pro mě jako balzám na duši. Zároveň, abychom se vrátili k té vyváženosti, je třeba nějakého toho dynamického elementu, co všechno a pořád převrací naruby a my se pak vracíme a na cestě se zbavujeme jedněch v zájmu získání nových, i když ne nutně lepších. Na konci potom můžeme spočítat zisky a ztráty a uvědomit si, kdo nám na celé té cestě tam i zpátky zůstal a stál při nás. Celou dobu.

Mějte se hezky)

Lenka T.