Mocná síla předsevzetí...

Takže Dobrý den,

máme tedy ten Nový Rok. Téměř všichni mi včera tvrdili, že bude určitě lepší, než ten předchozí (což znamená jediné - musím se s těma lhářema přestat stýkat). Přemýšlela jsem, že bych začala ten Nový Rok stylově a dala si takové menší předsevzetí, že sem na blog budu psát v častějších a pravidelnějších intervalech. Jenže pak jsem si uvědomila, že bych v SL musela taky něco zajímavého prožívat nebo dělat, abych o tom pak mohla napsat. Takže mám dvě možnosti. Buď  tohle předsevzetí rovnou zavrhnu (což by mi nikdo nemohl vyčítat, protože to je obvyklá procedura s předsevzetími většiny z nás) a nebo začnu v SL dělat něco mástrovního, co mi bude přinášet témata ke psaní. Jenže, jak můžu začít dělat něco mástrovního, když v SL přes týden ani nejsem? A pozor, POZOR tady se dostáváme k jádru mého pudla. Já totiž tím, že tam nejsem, tak nic nevím. Například ta vyfikundace s možností změnit si jméno. Takže si sednu k počítači a řeknu si, že se nejdřív podívám, kdo v SL je připojený, abych věděla, jestli má vůbec cenu se tam přihlašovat. Jenže, ouha - v mém online friendlistu jsou samá neznámá jména a přezdívky. Dobře, některé přezdívky si odvodím, ale jak mám vědět, kdo je kua Mr. Bomber Homber? Mně osobně tahle funkce u nového vieweru přijde na pěst, nebo resp. lidé, kteří ji využívají takhle degenským způsobem jsou na pěst. Nezmiňuju ani infantilní zdrobnělinky SL jmen, které kdybych věděla kdo si je tam píše, tak in-world smažu jak ženský orgán nakreslený na školní tabuli. Obecně pak nerozumím potřebě dospělých lidí zdrobňovat svoje jméno a ještě to vyvěsit na internet - to je drama, to je drama...

Nevím co se teda v SL děje. Dokonce už ani nevím kdo s kým a jak často, což uznejte je hrůza, protože jsem vždycky, a to i aniž bych sama chtěla, byla v obraze. Zároveň, co je potěšující je to, že už mě známí in-world moc neotravují s tím, kdo jim dal virtuální kopačky. Jednoduše proto, že by mi předtím museli hodinu vysvětlovat, co oné dramatické situaci předcházelo. Nevím kdo se s kým nebaví a kdo se s kým bavit začal. Zase začínám prozkoumávat Second Life jako ze začátku, protože nemusím nic a nikoho řešit. Přijdu o víkendu, a jen tak si hodinu či víc chodím po krásných simech a nezájmuju. Poslouchám hudbu. Například na simu Heaven Lake (http://slurl.com/secondlife/Heaven%20Lake/130/199/22), kde hrajou krásnosti od Soleil. Naprosto s oblibou využívám funkci Autoresponse - a hrozlitánsky moc bych ji chtěla mít i v RL. Někdo by na mě promluvil a robotický hlas by dotyčnému oznámil " Osoba s níž se pokoušíte hovořit není přítomna, zanechte zprávu, díky naskle "

Sleduju. Všecko to sleduju a střídavě to nechápu nebo obdivuju a nic neříkám, protože nemusím. Existuju jak potřebuju.

Konečně se taky dovedu vyjádřit k určitému druhu odchodů ze SL.  Znám spoustu lidí, kteří odtud odešli - někteří to udělali tiše, důstojně a bez zbytečných keců. Jiní si svoje odchody vychutnávají - snaží se vám namluvit, jak doteď byli úplně slepí a právě prozřeli a uvědomili si, že pro ně jejich RL skýtá netušené možnosti. Oni totiž (narozdíl od vás - chtělo by se jim dodat) nějaký reálný život mají a teď si uvědomili, že pro ně bylo SL pouhou ztrátou času. Jakoby se na vás snažili hodit výčitku spočívající v tom, že zatímco vy zůstáváte (a tím se stáváte ultra losery) tak oni to tu balí a jdou konečně žít. Pro mě osobně není zůstávání v SL ničím, za to bych se potřebovala stydět nebo to přemílat pořád dokola a říkat si, že se mnou něco není v pořádku. Naopak - podle mě být schopen mít RL práci, přátele a přítele/přítelkyni a i přesto být stále schopen do SL přijít a čas od času se tu pobavit, je mnohem víc, než si hrát na hlavního hrdinu z  Tak jde čas a dramaticky odcházet. Někdy je prostě lepší neodcházet, ale jenom si dát na chvíli time-out. Vypnout a nenutit. Upřímně - my všichni víme, že přemíra času trávená v SL nedělá mozku dobře. Taky víme, že je lepší jít ven než sedět u compu a dokonce pro nás není žádnou novinkou, že v RL je lepší někoho obejmout a políbit než to dělat na SL ballech. Jenže je otázkou - má s tím problém ten, kdo v SL je a dovede si to užít, nebo ten co tam už není a hrozně ho irituje, že...vy ano.

Tak tedy to moje předsevzetí. Víte co? Já si myslím, že to bylo úplně pitomý předsevzetí. Řekněme tedy spíše, že přemůžu svoji lenost a když ke mně múza přijde - tak ji pozvu dál a nebudu dělat, že nejsem doma. Příští článek už mám vlastně v hlavně celkem sesumírovaný, a mám dojem, že by vás to mohlo zajímat. Ostatně, koho by to, jak se spolu První a Druhý život prolínají nezajímalo. Už jste se s někým ze SL setkali tváří v tvář? Vsadím se, že většina z vás ano. Já taky a nečekala jsem, že si při té příležitosti poprvé sednu do letadla a málem se po*eru strachy, když si uvědomím, že jsem několik tisíc metrů nad mořem a zapomněla jsem si doma mp3 a nemám CO POSLOUCHAT!!!

Ale o tom teda až příště:)

Na závěr ještě dvě poslední věci a pak už vás nechám.

Za prvé, jsem minule, při vzpomínání na moje SL kémíky zapomněla zmínit jednoho, kterého znám už v podstatě téměř od začátku svého virtuálního působení. Jmenuje se Makapiti a většina z vás ho asi stejně zná spíše jako Roba a pokud vím, tak se najde jen málokdo, kdo by ho neměl rád:)

A za druhé, vám všem přeju Šťastný Nový Rok.

L. Tiratzo