Jak se opakuju a neplánuju...

Dobrý den,

            jsem ráda. Ráda, že se čas od času přemůžu a napíšu článek do blogu. Většinou vůbec nevím, o čem budu psát. Možná mám jen matnou představu a okolo ní kroužím, hledám souvislosti a ve jménu svého smyslu pro chaos je pak házím do řádků jak se mi zachce. Občas mám pochyby, jestli nezacházím příliš daleko, tím jak se otevírám lidem, které vlastně neznám. Píšu o svých nejniternějších pocitech na internet, který je z hlediska bezpečnosti něco jako když dáte cizímu člověku klíče od vašeho bytu a věříte, že si nakonec neodemkne a neodnese vám počítač a televizi.Většinou si řeknu, že konec konců nepíšu úplně všechno, co mi k článku asociuje. Například v tom posledním jsem nenapsala zdaleka všechno, co jsem měla na srdci. Jsou pocity, které si nechávám jenom pro sebe. I přesto ten základní smysl jsem vyjádřila. Baví mě si představovat, jak se asi cítíte vy, co moje blogy čtete. Těším se z toho, že vám to možná zlepší náladu, snad i nechá chvíli přemýšlet. Když čtu reakce pod minulým článkem, nebo když si je čtu in-world v imku, pociťuji jakousi kombinaci radosti, vděku, motivace, lehkého zmatení a chuti psát víc. Fakt je ten, že témata, o kterých bych ráda psala už jsem více či méně probrala. Často mám dokonce pocit, že se opakuji. Někdy se mi stane, že než usnu, napadne mě téma na blog, jenže moje lenost mě nechá zaspat s přesvědčením, že si ráno vzpomenu. Nevzpomenu. Nikdy. Ani dneska. Vím, že než jsem si včera před spaním naposled v mp3 pustila „I am not my hair“ od Indie.Arie, tak ke mně přišla ta moje stará známá múza. Zašeptala mi do ucha o čem mám psát a pak odešla. Kdyby mi to alespoň napsala na ten můj slavný růžový papírek na vzkazy. Nebo mě vzala za ruku a k tomu papírku dotáhla. Bohužel, i múzy někdy pochybí. Nemám ponětí o čem teď povídat, ale mám touhu psát tak mocnou, že si dovedu představit téměř filmovou scénu mě, sedící u počítače, od mých prstů odlétávají písmenka z klávesnice, vzduch se víří a voda ve sklenici po mojí pravé ruce se vlní jako ve scéně z Jurského parku když se blíží tyranosaurus. Je pravdou, že většina z blogů, které se nestydím si po sobě přečíst, vznikla úplně spontánně. Často jsem si otevřela Word abych napsala něco do práce nebo do školy a vznikl z toho blog o Second Life. Člověk by neměl plánovat, to vám asi nemusím říkat. Jistě nejsem sama, kdo si něco do detailu naplánoval a pak to všechno bylo nejen že úplně jinak, ale ještě se k tomu přidružily věci jiné, které to celé do mrtě zkomplikovaly. Nemáte někdy pocit, že si vůbec neužíváme ten proces těšení se? Máme nějaký cíl, něco, čeho chceme dosáhnout a tu cestu, kterou musíme podniknout, abychom toho cíle dosáhli si neužíváme. Třeba když někoho poznáváme, svádíme a hrozně, ale hrozně moc ho chceme. Děláme všechno pro to, abychom si toho člověka získali, aby nás miloval, aby nás chtěl. Není třeba úplně dokonalý (pokud jste jako já, většinou je to ten největší trotl v okolí, co sice dobře vypadá, ale chová se jako degen), ale má „něco“ a to vás prostě dostává do kolen. Takže teda svádíte a toužíte a on začne tu hru hrát s vámi a ostatní si tipují, kdo vyhraje a kdo půjde domů s brekem. Pak ho dostanete a zjistíte, že jste ho vlastně zas tak moc nechtěli. Ten cíl ho získat, měl být třešnička na dortu, veliké finále a přitom…to jak jste sváděli a toužili na tom bylo nejlepší. Pokud se ptáte, proč tohle píšu, tak vám nedovedu dát spolehlivou odpověď. Jsou to jenom myšlenky a pocity, které mi aktuálně běží hlavou a mně se hodí jen tak je skládat na papír a přemýšlet, jestli vám to něco řekne nebo vás to nechá chladnými.

            Když jsem před několika řádky zmínila, že se v tématech opakuji, měla jsem na mysli to, jak vždycky sklouznu k tomu velebit svoje úžasné (oni jsou vážně úžasní, úplně moc) přátele, dělat si legraci z reálných i secondlifových stereotypů a klišé, téměř maniodepresivním způsobem se buď naprosto radovat z toho co tam prožívám nebo se rozbíjet nad tím, jak mě to tam sere. Skáču od tématu k tématu, dělám si můstek mezi zdánlivě nesouvisejícími situacemi a často až do samotného závěru netuším, jak to celé uzavřu. Mám chuť se chlubit těmi, kdo mi jsou v SL nejbližší. Chci je posadit do trávy, tak aby sluníčko pařilo do jejich zad a říkat jim, jak jsou fantastičtí a jak je žeru. Chci aby ta moje mrazka, kterou zbožňuju od hlavy až k patě, věděla, že na ni myslím tak stokrát za den. Když jím ráno na cestě do práce Kofilu, když se mi vůbec ale VŮBEC nic nechce, když můžu ráno dlouho vyspávat a válet se v posteli, když v televizi běží reklama, když hraje My Darkest Days – Without you, když je mi smutno nebo když se mi stane něco skvělého a já to chci s někým sdílet.

Někdy mi připadá, že mám v SL příliš mnoho přátel a známých. Většinou když se přihlásím, tak na chvíli odejdu od počítače, udělám si kafe a když přijdu, začnu postupně odstřelovat ta protivně blikající oranžová políčka. Nejdřív si je teda seřadím podle důležitosti. Začnu od mrazky (i když ta je zlatá a ví, že mi nemá psát hned jak do SL vlezu) a pokračuju dál. Na hovadiny typu jak se mám a jestli bych nemohla pro někoho, koho znám dva dny něco udělat, neodepisuju vůbec. Proč říkám, že mám pocit, že mám až příliš mnoho přátel a známých? Vzbuzuje to ve mně totiž lehký pocit napětí. Ne vždycky jsou ta imka co mi blikají na liště posly dobrých zpráv. Čím víc přátel máte, tím je větší pravděpodobnost, že dříve či později se jednomu z nich něco stane. Když jsou to přátelé „virtuální“ tak je to těžší v tom, že jim nemůžete nijak pomoci, jenom čekáte na dobrou zprávu. Jako když se dozvíte, že vaše kamarádka ze SL měla v RL autonehodu. Někdo, koho jste v životě neviděli tváří v tvář, kdo žije v Německu a vy znáte jen jeho virtuální podobu, reálné fotky a hlas, leží tam daleko od vás v nemocniční posteli v bezvědomí a vy čekáte na jeho jméno, až skočí online. Moje kamarádka se před pár dny probudila, vím, že přijde. Jsem ráda, že je natolik uvědomělá a dala svým synům za úkol, aby v případě takové nehody kontaktovali mého kamaráda ze SL. Ten nás pak o její nehodě informoval a přinášel nám nové a nové zprávy o jejím stavu. Pokud si můžu dovolit vám něco klást na srdce, je to nejspíš tohle. Myslete na to, že svojí existencí ve virtuálním světě, tím, že utváříte s ostatními vztahy jim pak způsobíte veliké starosti, pokud se zničehonic přestanete přihlašovat, protože se vám cosi stalo v RL. Určitě existuje minimálně jeden člověk, kterému důvěřujete, který se může stát tou důležitou spojkou mezi vámi, SL a RL a informuje vaše přátele o tom, že jste živi a zdrávi.

Možná za pár dní přijde moje múza zpátky a znovu mi hezky pomalu, jako pro debílka, řekne co jsem to vlastně chtěla probrat za téma. Možná nepřijde. Každopádně, kdyby nakonec dorazila, tak vás budu muset atakovat dalším článkem. Na závěr bych se mohla vyjádřit ke komentářům pod minulým článkem, co vy na to?

Kejtie, jestli někdy tu knihu napíšu, věz, že jsi jedna z těch, kdo mě velmi příjemným způsobem motivují to udělat. Takže žádná fronta, Kejtie hezky na začátekJ. Ignore těší mě, že ti stojí za to, se na tyhle stránky vrátit, aby sis mohl přečíst můj článek. Vážím si toho. Fando, tobě díky za to, jak mi dovedeš vyjádřit v komentáři pocit, který při čtení ze máš, a já se musím, nutně se vždycky musím usmát. Pavle, tvoje slova v imku mě potěšily tak moc, že jsem si je četla hned několikrát. Kamčo, nebuď smutná, máš pravdu. Ti, co jsou v box of nothing permanentně (protože žádné jiné krabice nemají) to mají v životě lehčí, ale zase mně by ta síla přemýšlení o všem a o ničem asi chyběla. Děkuju za hezký komentář.  Nancy, díky i za tvůj komentář, i přesto, že s mým článkem to, co v něm píšeš, vůbec nesouvisí. Nesouvisí ani se mnou. Souvisí s tím, co ty osobně máš za problém ve vztahu k někomu jinému, jehož jméno jsi sice nenapsala, ale jak píšeš, jsem inteligentní a tak jsem se domyslela. Co říkám, co si myslím, co komentuji, co píši a co schvaluji nebo neschvaluji je podmíněno mojí individualitou a nenechám se nikým a ničím ovlivňovat. Zkus to taky Nancy. Je to dobrý pocit vědět, že je možné respektovat všechny, existovat vedle sebe a být si jista, že nikomu nic nedlužím. Vysvětlení a ospravedlňování se nevyjímaje. Věřím, že jsem ti teď dostatečně odpověděla.

Díky i všem ostatním, kteří si moje články otevřou a přečtou si je. Tyhle slova zní hrozně prázdně, když je člověk napíše do počítače. Síla slova „děkuju“ jakoby ztratila na intenzitě, na svém pravém významu. Vězte však, že to myslím upřímně a právě kvůli vám mě psaní baví. Ty písmenka odlétávající z klávesnice (promiňte ale zkuste si to představit, to je úplně brutálně efektní tohleto!) by byly nuda, kdyby si to nikdo nakonec nepřečetl. Fakticky, moc díky.

Mějte se hezky, užívejte si jaro a brzo zase naskle.

Lenka T.