Časy se mění...

Takže dobrý den,

je léto. Kalendářně teda rozhodně, nicméně co se počasí týče, měli by si to ti nahoře dát znova a pořádně. Nenechte se mýlit, mně osobně to vůbec nevadí, že jezdím ráno do práce v mikině a vestě. Naopak, čím méně si připadám že hicuju a je mi vedro, tím více si ten den užívám. Je mi ovšem líto všech těch dovolenkářů, co jezdí do Chorvatska chytat bronz a místo toho tam klepou kosu a doufají, že kolegové z práce co mají dovolenou hned po nich nebudou mít krásné počasí, protože by jinak závistí zezelenali. Jakoby už nic nebylo tak jak má být. Počasí, nálada ani ten celkový summer feeling se nijak nepodobá tomu, na co jsme zvyklí.

Já osobně mám momentálně celkem dobré období. Sice se teď vracím do bytu kde se vesele rekonstruuje, a tedy hned jak shodím boty nasazuju tenisky na ven, hadry co se můžou ušpinit a uklízím způsobem tam vehementním, že občas vyluxuju i věci, o kterých jsem netušila, že tou trubicí můžou projít. Avšak všechno je tak nějak správně. Prostě a jednoduše mám takovou tu hezkou fázi života, takže čekám kdy se to posere a všecko zase bude špatně. Dokud je to ovšem takhle krásný a nadějný, tak si to vysloveně užívám.

Můj blog na těchto stránkách je poslední dobou ve znamení čím dál tím delších intervalů přispívání. Pochopitelně že inspirace je studna, která by teoreticky vyschnout neměla. Lze ji čerpat ze všech možných situací a pocitů, jenže občas mám pocit, jako by se tyhle věci už jen opakovaly. Nejsou však stejné, jsou to jenom slabé odvary. Mám dojem, jako bych už neměla o čem psát. Kdybych byla slavná spisovatelka, nazvala bych to spisovatelským blokem. Všechno co mi připadá jako dobré téma k zamyšlení se v momentu, kdy dosednu k počítači změní na na pouhé šimrání v konečcích prstů, kterého se jde zbavit jenom tak, že zavřu tu bílou nepopsanou stránku a jdu dělat něco jiného. Není to neochota psát nebo nechuť přemýšlet. Je to jenom fáze, kdy si myslím, že už jsem vše probrala a to co mi zbylo je pro mě natolik osobní a cenné, že se mi to příčí sem psát. Tento blog, jako moje základna, kde jsem začala a kde mě psát bavilo tak moc, že jsem se musela držet zpátky abych nesolila dva články do týdne, jakoby se kamsi vytratil a zbyla jenom nostalgie. Nevidím tu komentáře od lidí, které znám nebo se kterými se bavím. Neorientuji se v tématech, která se tu probírají a co více, ani se nepokouším jim porozumět. Nechci. Přemýšlím nad tím, jak svoje působení na tomhle blogu uzavřít, a jestli vůbec. Dávala jsem si notnou chvíli na čas, čekala jsem na téma, kterým bych se zase vrátila na scénu, ale nepřichází a mě už nebaví čekat. Pamatuju si ty pocity, které mě zaplavovaly když jsem odpublikovala článek a pak čekala na případné reakce. Ptala jsem se sama sebe, jestli tím můžu vám co to čtete něco dát, třeba se vám trochu přiblížit a ukázat vám, že řeším stejné věci jako vy, jenom možná trochu jinak.

Stávalo se mi, že mi někteří z vás psali zprávy jak se jim článek líbil, co jim nabídl a jak je oslovil a v ty chvíle jsem si připadala jako by mě dotyčný posadil na růžový obláček a nechal mě tam chvíli sedět a snít si. Fanda, Zuza, Pavel, Kejtie a Ignor, Ivanka, Eman, Darla a Verunka, Lexa, Vendy, Ppperla, Nancy, Lea, Míša…teď už si na víc jmen nevzpomenu, ale tihle lidé byli často těmi, kdo mi měli k tomu co píšu co říct. Pozitiva i negativa. Myšlenky a třeba i jenom prosté díky, které mě pokaždé oblažilo pocitem, že i kdyby tohle měl číst jenom jeden jediný člověk, stálo by to za to. Pravdou je, že každý kdo něco píše se v určitém slova smyslu rád poslouchá. Líbí se mu ta cesta skládání slov za sebou na papír, čte si je stále dokola a hledá mezery a místa, která by se dala ještě trochu vyladit. Tím, že píše jiným zároveň promlouvá sám k sobě a testuje svoje možnosti. Nejsem žádný velký talent na přeměňování myšlenek v psaný text. Nedovedu se dostat věcem hlouběji na kobylku, jenom po nich kloužu a nakukuji jim pod pokličku, ale neopouštím se do složitějších rozborů. Neodkrývám věci nikdy neprozkoumané, protože na to prostě nemám. Moje vedoucí diplomové práce se tolikrát pozastavila nad mou prací a přemýšlela nahlas i v poznámkách, proč se nepouštím do tématu hlouběji. Proč dovedu začít o kauze psát a rozkrývat její záhyby a vzápětí, v momentě, kdy se dostávám téměř k jádru věci, se stáhnu a začnu psát o něčem jiném. Dovedu vás donutit přečíst si ten článek úplně celý, a když dojdete až na jeho konec, tak vlastně nevíte o čem byl. Musíte se vrátit a přečíst si jej znovu. V jednom odstavci pro vás můžu schovat větu, která vás má cvrnknout do špičky nosu, ale zbytek si musíte domyslet sami. Nechávám to na vás, částečně proto, že ve vás věřím a zajímá mě, jak si to dovedete přebrat sami, částečně proto, že jsem v té větě vyčerpala veškerý svůj potenciál. Nemám skrytá esa v rukávu a nedovedla bych napsat článek o konkrétním tématu tak, abych se celou dobu věnovala jen jemu a navíc ještě dovedla vypíchnout všechna pro a proti. Jsem netrpělivá a bojím se, že se mi myšlenky, které se k tomu co píšu vážou, rozutečou a já už je nedokážu přivolat zpátky. Zpočátku mě to trápilo, protože jsem si často připadala jako v zemi nikoho. Teď v tom vidím svoji osobní volnost a možná svůj osobní styl.

Psaní do blogu mě bavilo. Dostávalo mě do jistého tranzu, nebo nevím jak jinak to popsat. Jakobych se v tom momentě, kdy jsem psala o Second Life dostávala do proudu rychle po sobě jdoucích myšlenek, které bylo třeba zachytit. Větou či jen jedním slovem. Hlavně aby to to tam bylo. Co mě dělalo šťastnou a co mě sralo, všechny ty stereotypy virtuálního světa a jeho obyvatel, kterým dodnes nerozumím a obávám se, že už ani nechci. Ty osobnosti, které mě fascinují a zároveň děsí a jejich činy a slova, která by v normálním světě znamenala absolutní nepochopení ze strany ostatních lidí.

Second Life měl v mých očích takový neskutečný potenciál. Všechno bylo lepší a barevnější než v Reálném světě. Individua vyznačující se až obscénně patologickými projevy chování pro mě byly svým způsobem nesmírně fascinující. Příchuť tajemství a kolektivního souznění. Vždyť kdo z vašich reálných přátel by dovedl pochopit, co je tak mimořádného na tanci ve virtuálním klubu. Tento týden jsem večer seděla u počítače, dívala se na svoje virtuální já a po chvíli jsem oddálila oči od obrazovky v tak náhlém nepochopení, šoku a zároveň pobavení či pohrdání. Jak vás dovede ta obrazovka vtáhnout a donutit se hodiny dívat na barevná se míhající těla a písmenka tam v tom dolním levém rohu. Jak nevnímáte čas a jste ochotni zůstat dlouho vzhůru jenom kvůli těm absurdním a vlastně vymyšleným pocitům štěstí, které vám může dát koupě nových virtuálních vlasů nebo bot. Jak se dovedete zamilovat. Opravdově a hluboce. A jak pohrdáte tím, že tam jste a zároveň vás to tam pořád táhne zpátky. Především však, jak nad tím dovedete hodiny přemýšlet. Hloubat nad svojí existencí v obrázkovém vydání a říkat si, že je to přeci nenormální. A přátelé Díky Bohu že my, lidské bytosti, jsme doposud nedovedly dokonale identifikovat co to vlastně normální je. To slovo je masovou společností používáno nesprávně (už jenom slovní spojení „normální blázen“ si protiřečí až to do očí bije). Možná pro osoby, které nechodí do SL je naše počínání nenormální, možná (a to je to, co mě trochu děsí) není normální ani pro nás samotné. My nevíme, v čem nebo jak nenormální to je. Faktem je, že to prostě je. Faktem je, že dokud se my sami nesmíříme s tím, že do virtuálu chodíme, nemůžeme očekávat, že to pochopí ti, co tam v životě nebyli. Pro mě osobně je to ještě stále nedořešeno. Jsem v tomhle ohledu ambivalentní a neumím si zcela jasně říct, jestli si přijdu jako idiot, že mám svoje animované alter ego nebo jestli mi to nevadí, či jsem s tím už smířená. Vím, že do Second Life chodím pořád, ne tak často jak bych chtěla, ale chodím. Mám své důvody. Možná taky pořád čerpám z té svojí počáteční fascinace. Nehledám jiné světy ani nesubstituuji ten co mám v reálu. Momentálně je mi prostě dobře.

Proč jsem nazvala svůj článek „časy se mění“ je tak nasnadě. Domnívám se, že jsem se díky Second Life změnila. Neklasifikuji se v tom ohledu, zda k lepšímu či horšímu, nicméně změnu cítím. Vidím to, co mě dříve bavilo a už tomu nepřipisuju žádný zvláštní význam. Je to vzpomínání a je to zkušenost. Tohle je můj poslední příspěvek na tomto blogu a je pravdou, že mě psaní sem nesmírně bavilo, a doufám a věřím, že vás alespoň částečně také. Děkuji všem, kteří si moje příspěvky četli. Bylo mi ctí se s vámi dělit o svoje postřehy. Přeju vám hezký zbytek léta a in-world, možná, naviděnou.

Lenka Tiratzo

** Doplnění: Na Momo jsem zapomněla! Momo, díky)